Na konci srpna jsem se skupinkou seniorů z TOTEMu navštívila Meditační zahradu v Plzni. Jako rodilá Plzeňačka se trochu stydím za to, že jsem v této nádherné zahradě byla teprve podruhé v životě. Poprvé jsem si zahradu prohlédla na kamarádčině svatbě, která probíhala právě na tomto kouzelném místě.
Meditační zahrada je místem, které na vás dýchne klidem. Člověk se může zastavit, posadit se na lavičce a popřemýšlet o svém životě a prioritách, které ve svém životě má. Zahrada vznikla díky politickému vězni panu Luboši Hruškovi, který v roce 1960, po návratu z více než desetiletého komunistického vězení, začal přetvářet ovocný sad v meditační areál. Slib na výstavbu meditační zahrady si dal právě ve vězení, kde zažíval drastické zacházení ze strany bachařů a dle svých slov přežil jen díky víře (právě ve vězení se nechal pokřtít).
V areálu meditační zahrady se nachází Památník obětem zla a křížová cesta z pískovcových soch od akademického sochaře Romana Podrázského. Také zde najdeme kapli Maxmiliána Kolbeho a samozřejmě můžeme na zahradě obdivovat množství okrasných dřevin a rostlin. V roce 1995 Luboš Hruška zahradu daroval biskupství plzeňskému.
Určitě vřele doporučuji všem, kteří zahradu ještě neviděli, aby tam zavítali. Velmi nás potěšil pan průvodce, který nám o zahradě i o panu Hruškovi pověděl mnohé zajímavosti. Na závěr jsme se dívali na film o životě Luboše Hrušky, který mi zanechal šrámy na duši. Nedokážu prostě pochopit, jak může člověk člověku, natož Čech Čechovi, provádět takové hrozné věci, které zažil pan Hruška ve vězení. O to víc jsem pak pochopila smysl toho, proč byla zahrada založena – k ozdravení vlastní duše, načerpání síly k postavení se zlu a k nalezení odvahy k odpuštění.
