I letos jsme se na začátku nové sezóny vypravili na tradiční „putovací“ zájezd do míst, která jsou něčím zvláštní, krásná nebo zajímavá, ale kam není snadné se dostat veřejnou dopravou. Tuhle tradici založil Jiří Oudes, pod jehož vedením se účastníci „putovacích“ skupin (A3V Putování po českých krajích) postupně mohli podívat k pramenům dvou plzeňských řek (Mže a Radbuzy) nebo do Brd. Teď na tuhle tradici již podruhé navázala Marie Novotná a po loňském putování Manětínskem nás tentokrát vzala za Panenkou Skákavou. Ptáte se, kde jsme ji našli? Ve zchátralém kostele Navštívení Panny Marie v zaniklé sudetské obci Skoky u Žlutic.
A protože to nebyl jediný cíl našeho zájezdu, vyrazili jsme hned po ránu, abychom všechna naše zastavení a výšlapy stihli. Štěbetání v autobuse cestou do Skoků občas přerušila Marie Novotná, aby nás seznámila se zajímavostmi míst, do kterých jsme měli namířeno nebo kterými jsme právě projížděli. V osadě Polom jsme poprvé z autobusu vystoupili, abychom se pěšky vydali do Skoků. Na začátku cesty, kterou po její celé délce lemovaly mladé stromky různých odrůd jabloní, na nás zlehka dohlíželo početné stádo krav. Ostatně krávy jsme při našem putování potkávali často.
Na skok ve Skocích
Ve Skocích, kde z někdejší vesnice zbylo jen pár zchátralých stavení, jsme nejprve zavítali na hřbitov s vesměs poničenými náhrobky, ale opravenou márnicí, a pak už se před námi vyloupnul kostel, který byl kdysi proslulým mariánským poutním místem díky zázračnému obrazu Panny Marie Pomocné. A to je ta Panenka Skákavá, za kterou jsme se dnes vypravili především. O kostele, o Panence Skákavé i o celé vesnici Skoky nám povídala místní průvodkyně, mohli jsme pak vyšplhat na kostelní věž a rozhlédnout se do kraje nebo žasnout nad dřevěnou klenbou kostela. Obešli jsme i další místa a zbytky několika staveb skokovské vísky, užili si výhled na Žlutickou přehradu a vrch Vladař a pak se vydali na zpáteční cestu k autobusu, a to ve dvou skupinách. Ti, kteří se chtěli projít víc, se vydali po delší, dnes ještě neprošlápnuté trase a ti ostatní se drželi cesty, po které jsme do Skoků přišli.
A míříme dál…
U autobusu jsme se s mírnou časovou prodlevou sešli a svezli jsme se do Bochova, nejprve na oběd, pak i na prohlídku místních zajímavostí (mj. věžové studny) a hlavně na druhou pěší vycházku ke zřícenině hradu Hartenštejn s rozhlednou. Ti unavenější odpočívali, jiní prozkoumávali zbytky hradu a ti, kteří nechtěli vynechat možnost podívat se do okolí z výšky 10 m, vystoupali i na hradní věž. A pak zase pěknou procházkou zpátky k autobusu a hurá do Hlinek k místní přírodní památce, čedičovým varhanám. Leckdo tu pod lomovou stěnou pátral po nějakém úlomku, kousku kamene ze zvětralého sloupce, který by si na památku odvezl.
Poslední zastávkou byl klášter trapistů v Novém Dvoře. Ten sice není veřejnosti přístupný, jen jsme jej chtěli jako zajímavou stavbu na odlehlém místě omrknout aspoň z venku. Ale daleko jsme se nedostali. Jak jsme se dozvěděli, i cesta kolem kláštera je soukromým majetkem a celý prostor je vyhrazen mnichům a podobné návštěvy nejsou v souladu s mnišským životem. Ten má ostatně přísná pravidla, vstává se velmi brzy ráno a den je ve znamení pravidelného střídání modlitby, bohoslužeb a duchovní četby, k nimž tvoří protiváhu manuální práce (mniši zde vyrábějí originální hořčici). Ať se nám to líbí, nebo ne, klášter prostě není turistickým místem.
Ale i tak jsme toho při našem putování viděli dost, užili jsme si společný výlet i neočekávaně povedené a slunečné počasí a příjemně unavení, plní zážitků a dojmů jsme se večer vraceli domů. A těšíme se zase na příště!
