Oáza klidu a odpočinku
Je to pro nás již taková tradice – každý rok na jaře vyrážíme na exkurzi do Meditační zahrady v Plzni. Když jsem zahradu navštívila poprvé, byla jsem unešená její krásou a nejinak tomu bylo i v letošním roce. Měli jsme domluvenou komentovanou prohlídku zahrady s průvodkyní, na které bylo vidět, že zahrada je její srdeční záležitostí. Vyprávěla o ní s láskou a citem, se slzou v očích nám líčila i těžký život jejího zakladatele pana Luboše Hrušky.
Meditační zahrada je oázou klidu, místem, které na vás dýchne svojí relaxační atmosférou. Zahradu můžete vnímat všemi smysly a zaručuji vám, že si zde skvěle odpočinete. Za zpěvu ptáků můžete pozorovat nádhernou symfonii barev kvetoucích keřů a rostlin. Čichem můžete vnímat jednotlivé vůně, já jsem si dokonce musela i pohladit trávník, který byl tak jasně zelený, až mi z toho oči přecházely. O celou zahradu se stará pouze jeden zahradník a musím říct, že před ním smekám klobouk. Zahrada je ideálním místem pro každého, kdo hledá v dnešní uspěchané době klid. Posadíte se na lavičku, zhluboka dýcháte a věnujete se jen sami sobě, ponořeni do vlastních myšlenek. Možná tu přehodnotíte i svůj dosavadní život a změníte si priority.
Luboš Hruška
Tvůrcem a zakladatelem zahrady byl plukovník Luboš Hruška, který se v roce 1949 odhodlal překonat hranice země, což mu bylo osudné. Byl zatčen a odsouzen k 18 letům těžkého žaláře. Za neustálého nelidského týrání poznal věznice Špilberk, Pankrác, Bory, Opavu, Leopoldov, Ruzyni a jáchymovský pracovní tábor Bytíz u Příbrami. Ve vězení se však stala i jedna pozitivní věc a to ta, že přijal katolickou víru. Během více než desetiletého věznění pak složil Luboš Hruška slib, že pokud přežije, přebuduje ovocný sad, který zdědil po rodičích, na okrasný park sloužící k ozdravění duše člověka. Do díla se pustil hned po svém propuštění z vězení v roce 1960 u příležitosti prezidentské amnestie.
V areálu meditační zahrady se nachází Památník obětem zla a křížová cesta z pískovcových soch od akademického sochaře Romana Podrázského. Také zde najdeme kapli Maxmiliána Kolbeho a samozřejmě můžeme na zahradě obdivovat množství okrasných dřevin a rostlin. V roce 1995 Luboš Hruška zahradu daroval biskupství plzeňskému.
Slovo závěrem
Ráda bych vám srdečně doporučila, pokud jste zahradu ještě neviděli, abyste tam zavítali. V dnešní hektické době je více než kdy jindy potřeba se zastavit a zamyslet se nad tím, co je opravdu důležité. Mnohdy lpíme na věcech, které ani nepotřebujeme. Životní příběh pana Hrušky mi však dává jistou naději, že i přes veškeré špatné věci, které se nám v životě dějí, nakonec zvítězí dobro. On sám zlo v sobě směrované ke svým trýznitelům přetvořil v něco tak krásného, co stojí za to vidět. Protože hlavní podstatou toho, proč byla zahrada založena, je ozdravení vlastní duše, načerpání síly k postavení se zlu a k nalezení odvahy k odpuštění.
