Jedním z TOTEMových prázdninových cílů se nám stal Šlovický vrch u Dobřan. Vypravili jsme se tam v polovině července, abychom tohle místo prozkoumali a objevili jeho třeba i na první pohled skrytá přírodní bohatství.
Šlovický vrch je totiž už dva roky domovem nejen 6 divokých exmoorských koní, ale když se budete pozorně koukat nebo budete mít po boku znalého průvodce tak jako my, můžete pozorovat další vzácné živočichy a rostliny, které jsou tu i díky tomu, že se tu koně přirozeně pasou, taky doma. I když tím největším lákadlem pro většinu účastníků byli asi přeci jen ti koníci.
Do ohrady nejen za koníky
Když jsme přišli k ohradě, vylákal je hlahol naší skupiny z jejich přístřešku a zvědavě se koukali, kdo že se to za nimi přišel podívat. A tak během úvodního povídání Ondřeje Peksy o Šlovickém vrchu, o cestě k jeho dnešní podobě a o exmoorských koních nepřestávaly cvakat foťáky, jak se většina snažila ulovit nějaký pěkný snímek stáda hřebců. Ti si ale od nás drželi bezpečný odstup přesně tak, jak je pro ně přirozené. Ještě chvíli s námi vydrželi a s chutí spásali trávu, když jsme (nejen) za nimi přišli do ohrady, ale pak se pomalu stáhli zpátky ke svému přístřešku a my jsme svou pozornost obrátili k zeměžluči, kterou ti zvídavější ochutnali, aby zjistili jak moc hořká je.
Vzhůru ke kamenné mohyle
Cestou k vrcholu jsme se dozvěděli i o dalších rostlinách (třeba o ohroženém bělolistu žlutavém, o různých vůních mateřídoušky o hvozdíku nebo o štětce) a pátrali po tůňkách, ve kterých bychom mohli najít kuňku žlutobřichou (evropsky chráněnou žabku) nebo listonoha letního, což je korýš, který vypadá ta trochu jako z pravěku. A moc štěstí jsme neměli.
Z vyhlídky na vrcholu „Šlovičáku“ jsme se zakoukali do dálky a i když viditelnost nebyla ideální, přeci jen jsme dohlédli až na Šumavu. Pod mohylou jsme se trochu posilnili a začali zase sestupovat dolů, abychom ještě zkusili najít nějakou tůňku a ulovit (a vidět), co se nám dosud nepodařilo. Listonoh se před námi vytrvale skrýval, ale kuňka žlutobřichá se nám nakonec ukázala. Její výrazně žluté zbarvení na břiše dělá dojem, že by mohla být jedovatá, ale není. Jen se tak „maskuje“, aby odradila své nepřátele. Zblízka jsme si ještě prohlédli oka na křídlech motýla okáče a toho usilovně hledaného listonoha jsme nakonec viděli aspoň na fotce.
Se Šlovickým vrchem i s naším milým a obětavým průvodcem jsme se potom rozloučili a slíbili si, že se sem zas někdy vrátíme, protože to byl báječný zážitek, který stojí za to zopakovat. Třeba příští rok v květnu?
Další fotografie si můžete prohlédnout zde.
