centrum: home
skupina (prog. linie):

Fejetony od autorů ze Střediska západočeských spisovatelů

Ivan Vičar: Anděl

02.05.2020

Nastal advent. Pan Konzum již dlouho před tím naplnil výkladní skříně obchodů a obchůdků nabídkami všeho druhu, rádio ani televizi pro samou reklamu nebylo radno pouštět a na internetu to nebylo o nic lepší. Jsme se ženou už jen sami dva a advent si spolu již tradičně užíváme ve zcela jiném duchu. Zútulníme náš byt jedlovými větvičkami, posloucháme vánoční koncerty a konáme dlouhé procházky naším městem. Večer zažehneme svíčky a vzpomínáme na doby minulé, na naše děti, na příbuzné a přátele, na zemřelé rodiče. Nejvíc se ale těšíme na Mikuláše. Je to už mnoho let od té doby, kdy to začalo, vlastně ani nevím, kdy jsme se do toho poprvé pustili. Když naše děti odešly z domu, začalo nám být doma trochu smutno, a tak jsme si řekli, že bychom s tím měli něco dělat. Pomohla moje sestřička. Vždycky aktivní a podnikavá, pořád v pohybu.

„Co byste tomu řekli,“ navrhla nám, „kdybychom se na Mikuláše převlékli za ty tři kašpary, zašli do nějakého dětského domova a dětem tam něco nadělili? Byla by to děsná legrace a děcka by z toho měly určitě radost.“

Moje žena Magda se na to nejdřív netvářila moc přívětivě, ona je taková vážná a slovo legrace má pro ni asi takový zvuk, jako když normální člověk řekne slovo prdel. Ale na ty děti slyšela, čímž bylo rozhodnuto. Naše první výprava se moc nepovedla. Za Mikuláše šla Magda, andělem byla moje sestřička Marie a na mě zbyl pochopitelně čert. Kostýmy jsme si dělali sami doma a podle toho to taky vypadalo; Magdě se pořád rozlepovala mikulášská čepice, pardon, mitra, takže si ji musela jednou rukou pořád přidržovat, a když se pokusila dětem požehnat, spadla jí z hlavy docela. Andělovi povolilo levé křídlo, takže když šel, vypadal zdáli jako postřelená labuť. Já jsem se snažil harašit řetězy, které jsem krátce předtím koupil v železářství, a nevšiml jsem si, že jsou z výroby ještě mastné. Tím pádem jsem zaprasil celý čertovský kožich vypůjčený od švagrové a děti ode mě utíkaly ne proto, že bych tak strašně vypadal, ale proto, abych je nezamastil. Nepřejte si slyšet všechny výrazy, kterými mě pak švagrová počastovala, a o nichž jsem si myslel, že je ani nezná. Děckám se to ale strašně líbilo, podle toho, jak řičely smíchy. Magda se zlobila, že to tak dopadlo. Prohlásila, že to měla být vážná věc a ne komedie, a ať jdeme příště bez ní. Trvalo hodně dlouho, než jsme jí vysvětlili, že to přece mělo dětem udělat radost, což se zcela jistě povedlo. Nakonec souhlasila, ale pod podmínkou, že si vezmeme profesionální kostýmy z půjčovny. Od té doby jsme už chodili v kostýmech dokonale zhotovených, takže nám už nic nepadalo, ale na druhou stranu už to nikdy potom nebyla taková sranda jako poprvé.

Přiblížil se náš čas a my jsme se začali chystat. Magda v půjčovně vyzvedla dokonale vyvedené kostýmy Mikuláše, čerta i anděla a mně povolila pouze vzít si ten zakoupený řetěz s tím, že bude řádně odmaštěný a vzorně vyčištěný. Nakoupila spoustu všelijakých pamlsků a uložila je do velkého koše, který samozřejmě ponesu já, protože se to na Mikuláše ani na anděla nehodí. Tady jsem konečně pochopil význam úsloví „vem to čert“.

Pátého prosince jsme lehce poobědvali, dali jsme si kávu a čekali, až Marie zazvoní a vtrhne dovnitř s obvyklým elánem. Ale nic se nedělo. Kolem druhé hodiny jsme poněkud znervózněli a manželka mě vyzvala, abych jí zavolal. Vzal jsem do ruky ten čertův vynález a zmáčkl tlačítko. Telefon vyzváněl neobvykle dlouho, a když jsem pak konečně uslyšel hlas mojí sestřičky, pochopil jsem okamžitě, že letošní výprava je vážně ohrožena.

„Má angínu, devětatřicet a leží v posteli, ani nápad, že by mohla někam jít,“ oznámil jsem suše manželce. Magda na mě zírala zděšenýma očima: „Ty bláho, Pepo, co budeme dělat?“

„Vím já?“ odtušil jsem, „zeptej se šéfa, svatý Mikuláši, ten je přece vševědoucí!“

„Nevtipkuj a přemýšlej!“

Hluboce jsem se zamyslel. „Co naše dcera?“

„Dobře víš, že je s celou rodinou někde u těch Arabů.“

No jo, to jsem zapomněl. Popadl jsem mobil a začal vytáčet svoje kamarády. Jenže jeden se právě se svojí ženou rozváděl, druhý nebyl k zastižení a třetí mi řekl, že na to jeho žena ani dcera nejsou. „Vrať se do pekla, čerte,“ poradil mi se smíchem. No, jen se směj, debile.

„Nejsou na to nějaké agentury?“ mínila manželka, když viděla, jak se mi nedaří. Zkusil jsem to. Všude mi řekli, že se to objednává na rok dopředu, kdepak si vzpomenout pátého prosince! Rezignoval jsem, bylo pět, za hodinu jsme měli být v domově a my neměli anděla.

„Asi to vzdáme,“ řekl jsem sklesle.

„Víš, jak ty děti budou nešťastný?“ zasmušila se Magda. Bezradně jsem pokrčil rameny, co mám asi tak dělat. A v této nanejvýš vypjaté chvíli crr crr, zazvonil zvonek. Že by se Marie tak rychle uzdravila? Běžel jsem otevřít, ale nebyla to Marie, u dveří přešlapoval nějaký mládenec v kostýmu anděla.

„Dobrý den, vaše sestra mi volala, že prý vám do skupiny chybí anděl, tak jsem přišel, jestli mě teda potřebujete,“ řekl nesměle.

„Chlapče, tebe nám posílá samo nebe,“ zvolal jsem radostně, „Magdo, oblékat, anděl je tu!“ Magda se štěstím jen rozplývala. Pozvala mládence dál a nabídla mu kávu a koláče, zatím co my se budeme oblékat do kostýmů. Museli jsme si pospíšit, byl už vrcholný čas. Převlékání máme naštěstí už nacvičené, zabralo nám to jenom pár minut.

Do cíle naší cesty to není daleko, nemá smysl volat si taxíka, chodíváme tam pěšky. Jenže tentokrát, sotva jsme ušli pár kroků, začaly z nebe padat sněhové vločky, které postupně houstly, až už z toho byl regulérní sníh.

„Potěš pámbů,“ postěžovala si moje žena, „to budeme za chvíli spíš za sněhuláky, měli jsme si přece jenom vzít ten taxík.“

Mladík se rozhlédl po nebi. „Myslím, že za chvíli to přestane, pojďme klidně dál.“ A skutečně, sotva jsme prošli okolo jediného domu, sněžení ustalo.

„Ty máš nos, kamaráde, tebe by potřebovali v televizi na předpověď počasí,“ pochválil jsem ho. „A kde vůbec bydlíš?“

„Tam nahoře,“ mávl rukou neurčitě vzhůru, asi k těm vilkám na kopci. Tam byly také nějaké koleje, pokud vím.

„A co děláš, studuješ?“

Chlapec přikývl. „Zabývám se vztahy mezi lidmi.“

„Tedy něco jako sociologie?“

„Dá se to tak říct.“

„A už budeš hotov?“

„S tím asi nebudu nikdy hotov,“ zavrtěl hlavou ten kluk. To bude asi hodně zažraný študent, pomyslel jsem si. Já jsem vždycky studoval s mírou, mladý člověk přece taky musí žít, no ne?

Přiblížili jsme se k parku, který jsme vždycky obloukem obcházeli. U parku bydlel podivný chlápek, který měl neblahý zvyk pouštět zvečera ven svoje dva psy, kterým bylo radno se vyhnout. Lidi v okolí už si na to několikrát stěžovali, ale nebylo to nic platné, on zaplatil pokutu a dělal to dál. Dokonce už mu jednoho psa i zastřelili, ale on si zas opatřil jiného.

Na okraji parku jsme podle svého zvyku zahnuli doprava, ale náš parťák si toho nevšímal a šel pořád rovně.

„Pozor, tam nechoď,“ volal jsem na něho polekaně, „jsou tam strašně zlí psi, vrať se!“ Mladík šel ale klidně dál, ani se neohlédl. Odněkud z blízkých keřů se vyřítili dva psi jako stodoly a pěna jim lítala od huby. Strnuli jsme hrůzou, ani jsme nedýchali. Ale co to? Když ti netvoři doběhli až k němu, znenadání se zastavili, sedli si na zadek a nechali se od něj pohladit po hlavě. Nevěřícně jsem se otočil k ženě. Zírala stejně jako já.

„Pojďte,“ volal na nás ten Nebojsa, „oni vám nic neudělají, jsou hodní!“ Váhavě a se vší opatrností jsme se přiblížili. Mladík je pořád hladil po hlavě a oni mu oddaně lízali ruku. Promnul jsem si oči, jestli se mi to nezdá.

„Ty je znáš?“ zeptal jsem se ho zmateně. Mládenec pokýval hlavou: „Znám.“ Přestal je hladit a vykročil kupředu. Dali jsme se za ním, ale stále jsme se ohlíželi, jestli se na nás ty bestie nevrhnou. Bestie však seděly klidně dál a vyprovázely nás láskyplnými pohledy.

„Pak že nejsou zázraky,“ hlesl jsem k Magdě, „vidělas to, co já, nebo se mi to zdálo?“

„Viděla a klepou se mi z toho ruce,“ odvětila žena a přidala do kroku, „radši si pospěš, ať jsme odtud pryč!“

Za parkem bylo třeba přejít ještě jednu ulici. Byla to bohužel ulice, po které se dnem i nocí řítila stáda aut, autobusů a kamionů oběma směry v šesti pruzích. Obvykle jsme ji přecházeli za pomoci semaforů, které jedině dokázaly aspoň na chvíli zkrotit ten zběsilý proud. Tentokrát ale bylo něco v nepořádku, na semaforu nám neustále svítila červená. Čekali jsme, že se to nějak vystříbří, ale minuty utíkaly a pořád nic. Tu náhle náš mladý společník vkročil do té vřavy se stejným klidem, s jakým farmář vchází do ohrady bečících ovcí. Chytil jsem se zábradlí a děsil jsem se toho, co přijde, v té vřavě pádících bizonů neměl žádnou šanci. Ale stalo se něco, co jsem ve svém životě ještě nikdy nespatřil. Jakoby mávnutím kouzelného proutku se všechna ta auta okamžitě zastavila. Ta za nimi také, aniž narazila do těch před nimi. Bylo to neuvěřitelné, bylo to, jako když zastavíš film nebo video. Mladík v andělském kostýmu kráčel klidně dál náhle vzniklou uličkou. Otočil se a pokynul nám, ať ho následujeme. Ustrašeně jsme běželi za ním, neustále se rozhlížejíce, jestli se některý z těch funících obrů nedá najednou do pohybu. Ale nestalo se nic takového. Teprve když jsme stáli všichni tři v bezpečí na protějším chodníku, auta se zase v klidu a pořádku rozjela za svými cíli, jako by je z toho nikdy nic nevyrušilo.

„Jaks to udělal,“ zeptal jsem se mládence udiveně, „nemáš v kapse nějakou kouzelnou píšťalku?“

„Nemám,“ odpověděl, „prostě jsem šel.“

„Tos měl ale pořádnou kliku!“

„Asi ano.“

Šli jsme dál, ale cestou jsem po něm neustále pokukoval, jakého překvapení se od něj ještě dočkáme.

Konečně jsme vešli do poněkud omšelé budovy dětského domova. Děti už na nás netrpělivě čekaly, a když jsme vstoupili dovnitř, přivítaly nás radostným pokřikem.

„Už jsme se báli, jestli se vám něco nestalo,“ tiskla nám ruce paní ředitelka.

„Jak by mohlo,“ naparoval jsem se, „vedl nás svatý Mikuláš a ruku nad námi držel anděl nebeský.“

„Anebo jsme měli z pekla štěstí,“ doplnila mě manželka a všichni jsme se s úlevou zasmáli; anděl se skromně usmíval.

Večírek začal, děti nám zazpívaly písničky a odříkaly básničky. Pak začalo nadělování. Nějak jsme to ale asi špatně spočítali nebo těch dětí bylo víc, než být mělo, v každém případě dárky došly a ještě zbývalo několik dětí, na které nic nezbylo. Svatý Mikuláš stál rozpačitě nad prázdným košem a nevěděl, co počít. Užuž to vypadalo, že z velké radosti bude nakonec velké bréčo. Tu se anděl naklonil k manželce a povídá: „Podejte mi ten košík.“ Magda mu ho beze slova podala. Anděl do něj sáhl a prohlásil: „Tak se mi zdá, že svatý Mikuláš tady ještě něco nechal, pojďte blíž, děti!“ Děcka se shlukla kolem anděla a ten sahal do koše a vyndával dárečky, dokud i ten poslední klouček nedostal něco pro radost. Vůbec jsem tomu nerozuměl. Ale konec dobrý, všechno dobré, a tak jsme si pak ještě jednou společně zazpívali a obrátili se k odchodu.

„Děkujeme vám ze srdce,“ loučila se s námi paní ředitelka a děti za námi křičely, „a přijďte příště zase…“ a mávaly nám. Bylo to dojemné.

Náš student nás vyprovodil až domů a tam se s námi rozloučil. Peníze odmítl.

„Tak nám aspoň řekni, jak se vlastně jmenuješ, kdybychom tě ještě někdy potřebovali,“ řekl jsem.

„Jsem Nat,“ odpověděl stručně.

„Tak děkujeme, Nate, a měj se,“ podal jsem mu ruku. Byla teplá a měkká. Dívali jsme se za ním, dokud nám nezmizel za rohem ulice. Zajímavý chlapík.

Druhý den jsem volal sestře Marii, jestli už se jí daří líp. „Jo a moc děkujeme za toho mladíka, cos nám ho poslala, byl fakt perfektní.“

„Jakého mladíka, o čem to mluvíš?“

„Nedělej se, přece toho, co nám dělal anděla. Ještě řekni, že ho neznáš!“

„Nikoho jsem vám neposlala, brácho. Říkal nějaké jméno?“

„Říkal, že se jmenuje Nat.“

„Nat? Neznám. To je asi nějaká zkratka, co by to mohlo být za jméno?“

„Asi… asi Nathaniel,“ řekl jsem zvolna, sám překvapen tím, co říkám.

Převzato z webu Západočeští spisovatelé za časů viru. Čtení ze šuplíku. Povídky. Zdroj: https://zaspisvir.webnode.cz/l/ivan-vicar-andel-cteni-ze-supliku.

Peggy Kýrová: Jak se léčí chřipka

Zapsáno L. P. 2018

Chřipka se nejlépe léčí na horách, a sice lyžováním.

Když to není ani na neschopenku, ani na chození do práce, je nejlepší jet lyžovat. Buď nás to vyléčí, nebo odrovná.

Teple se oblékneme, obzvláště krk ať je dobře zabalený. Oblečení, které nás dostatečně hřálo před pěti deseti lety (zejména bylo-li sluníčko), nás nemusí dostatečně hřát tentokrát, pokud sluníčko nesvítí a pokud nehodláme do kopce šlapat po svých. Hlavně nezapomeňme dostatek kapesníků!

Cestou v autobuse s lyžařským kurzem, který dnes končí karnevalem, je vhodné vypít si kafe s rumem, ideálně bez toho kafe.

Po příjezdu na místo určení si zapneme bundu, omotáme kolem krku na několikrát šálu, narazíme si čepici, a pokud nám koukají uši, přikryjeme je pořádně chlupatými klapkami. Na čepici možno narazit též sobí parůžky, které nám zapůjčí vedoucí lyžařského kurzu.

Na závěr si nasadíme lyžařské brýle. Tento vynález nejen že chrání oči proti případnému horskému sluníčku a proti větru, ale bezpečně zahřeje i ten kousíček čela, který kouká zpod čepice, a část tváří (mám na mysli samozřejmě staré poctivé lyžařské brýle s molitanem okolo, vyráběné ještě v Okule Nýrsko).

Lyžování se nezapomíná, netřeba se bát. A pokud občas chodíme bruslit (bruslit a ne se jen klouzat), tak je to úplně „v cajku“, protože lyže jsou vlastně jenom takové ohromně zvětšené brusle. Výhodou případného pádu na lyžích je potom fakt, že sníh bývá měkčí než led.

Zjištění, že už i v Krušných horách uměle zasněžují, nás přivádí na myšlenku, že na tom globálním oteplování asi něco bude.

Fronty na vlek dříve považované za prudu a ztrátu drahocenného času jeví se nyní velice užitečnými, neb se tam lyžař může pořádně vysmrkat. Podrobný návod: stáhneme lyžařskou rukavici (pokud možno tu, ve které nemáme zastrčenou permici na vlek), rozepneme kapsu bundy, zvedneme upadlou lyžařskou rukavici, vytáhneme úhledně složený kapesník, popojedeme ve frontě směrem k vleku, roztáhneme kapesník, důkladně se vysmrkáme, kapesník složíme, zastrčíme do kapsy, popojedeme ve frontě směrem k vleku, kapsu s kapesníkem zapneme a navlečeme si zase lyžařskou rukavici. Vyjde to časově tak akorát. Pakliže před námi náhodou není žádná fronta, je vhodné pokusit se zvládnout tento postup při jízdě na vleku, ovšem bez padání rukavice. Škoda ztrácet nahoře na kopci zbytečně čas. Nos ovšem potřebujeme mít čistý, protože při lokání studeného vzduchu pusou by celý léčebný proces byl poněkud kontraproduktivní.

Při dodržování uvedených zásad již v průběhu dopoledne zcela ustoupí kašel a začnou se ztrácet i opary, protože ty bestie prostě nesnáší zimu. Na obědě se zdržme jen nezbytně dlouhou dobu, ideální je dát si poctivý hovězí vývar a grog.

Odpoledne zjišťujeme, že hory skutečně léčí chřipku, protože i rýma začíná ustupovat, ale kupodivu neléčí nedávno naražené koleno, které o sobě teď odpoledne začíná dávat vědět.

Nejlepší jízdy jsou ty poslední.

Na zpáteční cestě autobusem si lebedíme, jak je nám dobře a že to byl skvělý nápad to lyžování a trošku nás mrzí, že v pondělí přece jen půjdeme do práce, protože takový týden doma taky není k zahození.

Leč nezoufejme. Je-li nám dobře, ono to přejde. Při návratu do města se vrací kašel a škrábání v krku, takže doma opět pijeme čaj s medem, na krk dáváme obklad, opary chladíme studenou vodou, protože ty bestie nesnáší zimu, bereme si na noc Aspirin a čekáme, jak rozhodne neděle.

 

Převzato z webu Západočeští spisovatelé za časů viru. Čtení ze šuplíku. Fejetony. Zdroj https://zaspisvir.webnode.cz/l/peggy-kyrova-jak-se-leci-chripka-cteni-ze-supliku

 

Milan Čechura: Moudří starci

24. 2020

Moudrých starců zase tolik není. Je jich rozhodně míň než blbejch dědků. To je jasné a neoddiskutovatelné. Moudrého starce poznáte podle následujících znaků.

Za prvé: Je starý. Ne že by se nemohoucně ploužil podél zdí a pajdal na obě nohy najednou. To v žádném případě. Moudrý stařec se pohybuje sice pomalu, ale plynule a hlavně rozvážně. Takže ta moudrost z něho přímo čiší. A taky vypadá nesmírně ušlechtile.

Za druhé: Má bílé nebo aspoň silně prošedivělé vlasy. Nemá-li vlasy, musí mít vousy. Také prošedivělé. Nemá-li ani vlasy ani vousy, má smůlu. Nikdo na něj jako na moudrého starce nikdy pohlížet nebude, i kdyby vystudoval pět vysokých škol a jeho nejméně hodnotný titul byl docent.

Za třetí: Trousí moudra, kudy chodí. Netrousí-li zrovna moudra, je připraven vždy moudře poradit. Poradí-li vám moudrý stařec, nenaštvete se, jako kdyby vám poradil třeba šéf v práci. Protože šéf je blbec a nemá co komu radit a vám už vůbec ne. Stejně na tom vedoucím místě překáží už deset let, a kde byste byli vy, kdyby on tam nebyl. Ovšem rada moudrého starce, to je jiná.

V poslední době se mi neskromně zdá, že do tohoto stadia spěji mílovými kroky. No posuďte sami. Starý už jsem, vlasy a vousy mám také prošedivělé a každou chvíli něco vytrousím. Ale hlavně se pohybuji plynule a rozvážně. Především pak městskou hromadnou dopravou.

Tuhle jsem stál na zastávce a čekal na autobus číslo 28. Tím vždycky mířím k domovu, kde moudře rozprávím se ženou. Ale to odbočuji. Tak tedy, autobus číslo 28 přijel, já do něj nastoupil a rozvážně se posadil. Nasadil jsem si brýle, vytáhl z tašky hodnotnou knihu, sklopil k ní zraky a začetl se. Kolem mne se rozprostřela aura moudrosti. Náhle vtrhlo do autobusu ztřeštěné mládí v podobě čtyř silně nezletilých slečen. Za stálého štěbetání mířily k řidiči, který mezitím uvedl stroj do pohybu.

„Pane řidiči, pane řidiči, jede ten autobus do Zruče?“ překřikovala jedna druhou.

Co jim ten dobrý muž odpověděl, to jsem v hukotu motoru neslyšel. Ale bylo to jasné. Přece každé malé dítě v Plzni ví, že tento autobus do Zruče nejezdí. Jako každý moudrý stařec i já jsem podlehl nutkání udělit nezištně těm holátkům nějaké ponaučení, které jim propříště usnadní život. Řeknu jim, že se musí více soustředit a ne pořád myslet jen na kluky. Pak se jim nebudou stávat takové věci jako dneska.

Schoval jsem knihu do tašky, sundal si brýle a pomalu jsem se začal zvedat, abych splnil poslání moudrého starce. Přitom jsem se, po delší době, podíval z okna. Jen malou chvilku jsem setrval v této pozici. Pak jsem se posadil a došlo mi, že ta hranice mezi moudrým starcem a blbým dědkem je docela tenká.

Seděl jsem ve špatném autobusu, který neomylně mířil – do Zruče.

 

Převzato z webu Západočeští spisovatelé za časů viru. Čtení ze šuplíku. Fejetony. Zdroj: https://zaspisvir.webnode.cz/l/milan-cechura-moudri-starci-cteni-ze-suplik