centrum: home
skupina (prog. linie):

Koutek tradic a svátků

Mezinárodní den žen. Některými je vnímán jako socialistický svátek, nejedná se však o svátek uměle vytvořený minulým režimem, ale den, kdy si máme připomenout, že ženy mají být respektovány, mít stejná práva jako muži… V roce 1975 MDŽ oficiálně uznala Organizace spojených národů. 8. března slavíme tenhle svátek každý rok i v České republice a býval s ním neodmyslitelně spjat červený karafiát, který dostávaly ženy ze všech stran.

MDŽ je svátek lásky a úcty k ženám, a tak vám nabízíme text Jiřího Hlobila, který ženy oslavuje a ctí, a to z knihy s příznačným názvem Žena? Žena!

Žena z obrazu

Jiří Hlobil

Rád toulal jsem se na gymplu v tom starožitném stánku
kde i svíce měly ve dne často na kahánku
a pan Juliš bez velkých zisků
prodával tu sošku či z orientu misku
a v posledním regálu se zjevil svazek levných barvotisků

To v krásném věku malin nezralých
kdy na všechny smutky platil studentský smích
kdy psal jsem verše slečně z 4. A
že voní maturitou a čerstvou otavou
že je pro mne notovou osnovou s písní zamilovanou mollovou…

A starý pán, který o životě už vše ví
prozradil s prodejem obrázků krásné tajemství
zatímco člověk klidný svůj sen sní
žena z obrazu se k půlnoci probouzí…

 

Vážení čtenáři, je to tak, mám to štěstí, že dámy z barvotiskových obrázků na pár minut v noci ožívají. Proč? Nevím. Kdo to způsobil? Nevím. Hovoří i s jinými? Nevím. A ani to nechci zkoušet. Je to mé tajemství. Je dobré mít v dnešní době tajemství. Kdy padne rosa, proč se nám líbí hudba, proč voní koňská hříva, kde loňské sněhy jsou.

Nejvíc tajemství však skrývají ženy. Ve svém citu, něze, nevypočitatelnosti, lásce i nenávisti. Kdo by se nechtěl ptát? A já mohu, možná i za vás. Pár okamžiků k půlnoci. Ještě není hodina mezi psem a vlkem. Eva s jablkem měla něco s Adamem, Julie s Romeem, Roxana se Cyranem, Mařenka s Jeníkem…

Ptal jsem se. A ony mi řekly: „Je o nás přece napsáno dost. A o našich mužích též. Máme je rády, protože v nás vzbuzují úctu, váží si nás, chtějí nás chránit a někdy pro nás i zemřít. Stýská se jim po nás, píší o nás verše, bláznivé, horoucí, romantické, plné něhy, erotiky a galantnosti.“

 

Vyplňte paní bez váhání veškerá milencova přání,
lepší je hřešit a pak se kát, než kát se a nic nedělat.

Stýká se mi po tvém jitřním pousmání,
po tvých očích, které přebrodily noc,
po tvém vykročení z domu, po tvé dlani
s níž mně přicházíš tak vlídně na pomoc.

Stýská se mi po tvém prvním ranním slově
po tvém hlase pouličních zpěváků,
po chvíli, kdy vyřkneš s něhou, křišťálově
nekonečně něžné slovo miláčku.

Stýká se mi po tvé sebejisté chůzi,
po tvých vláčných gestech, vlitých do paží,
jaké mají víly, tanečnice, múzy,
ač se o ně samy nikdy nesnaží.

Stýská se mi. Po čem víc a po čem méně?
Stýská se mi po tvém světle měsíce,
stýská se mi po tvém jméně…
po tvé lásce stýská se mi nejvíce.

 

V těch tajuplných deskách je i obrázek půvabné madonky s dítětem. Svěřila mi, jaká je to bolest vidět umírat své dítě. Proč si vážit života a lásky. Ví o tom hodně…

A co Magdalena Rettigová? Smažený sýr ji zaujal, ale neokouzlil, svíčková je svíčková. A Božena Němcová, tolik smutku z chudoby, neporozumění a prchavé lásky. Chtěla ještě moc a moc psát. Možná druhý díl Babičky. Dědeček?

Pár obrázků mně však chybí, nedají se koupit ani sehnat, snad trochu vysnít. Moje prababička celý život dřela v lese. Do Prahy nosila 50 km nůši borůvek a nikdy nebyla na žádné hostině. Při osmém porodu vykrvácela a já nemám ani její fotku. A sousedka Hormandlová? Vychovala své děti, vnoučata i pravnoučata. Je jí málem osmdesát a pořád má mladé srdce. Zasloužila by mateřský metál. A co takových skvělých matek existuje. Obětují dětem vše, a přesto domovy důchodců jsou plné opuštěných stařenek. Možná i v pozdním věku si ale vzpomenou na lásku a zapomínají na vše špatné. Proto mají, stejně jako já, nad postelí obrázek krásné madonky. Určitě k nim ráda sestoupí, nejen o půlnoci.