Literární koutek

Kuřátka

V sedmačtyřicátém bylo na našem předním dvoře všechno, co mohlo dítě zajímat. U zdi, která oddělovala náš dvůr od sousedního, byla úzká  květinová zahrádka, kde rostly popínavé růže, kosatce i  plevel. Někdy nad tou zdí koukala hlava sousedky, která stále pozorně sledovala, co se u nás děje. Bylo to pro ni něco podobného jako dnešní televize, protože na našem dvoře se od rána do večera dělo něco zajímavého. Zvykli jsem si a rodičům to nevadilo. 

Na dvoře se připravovaly věci do maminčiny kuchyně, v neckách se na smaltované valše pralo prádlo, kolem dokola si tam hrály děti a na podzim se u nás „presovalo“ hroznové víno, čerstvě obrané v blízkých vinicích. Každému se ušla trocha čerstvě vylisované šťávy. Kromě toho se zde pořád děly nějaké řemeslné práce a jednání, kterým malý človíček nerozuměl. 

Z předního dvora se vstupovalo do letní kuchyně, sklepa s padacími dveřmi a dál, do tatínkovy truhlářské dílny. Z té se dalo po žebříku vylézat na půdu. Aby toho nebylo málo, v létě na dvoře tatínek nainstaloval pro děti velkou dětskou houpačku.  

Dvůr začínal od ulice naším rodinným domem a končil velkou litinovou rámovou pilou na řezání kulatiny. Od pily vedly kovové koleje a pokračovaly až do poloviny menšího, prostředního dvora. Zde byla domácí zvířátka: slepice, prasátko, někdy taky kachny a husy. V prostředním dvoře byl suchý záchod, diskrétně umístěn v dolním koutě, vedle kurníku. Tatínek všem pořád sliboval, že až bude mít čas, v domě dodělá koupelnu se splachovacím záchodem. Ale když byl donucen po padesátém roce skončit s řemeslem, už na to nedošlo.

Děti se od nejútlejšího věku v domě i ve dvoře orientovaly a poslušně se řídily pokyny, příkazy a zákazy rodičů. A taky, pokud mohly, musely i pomáhat. Když se dodržely příkazy a zákazy, náš dvůr byl jedním velkým kouzelným prostorem pro vymýšlení, učení, hraní i lumpárny.

*****

Jednou zjara maminka říkala, že letos musí vybrat správnou kvočnu, aby nám vyseděla kuřátka. Abych viděla, jak se vybírá správná kvočna, slepice jsem od té chvíle zpovzdálí sledovala. Při hrabání si povídaly svojí slepičí řečí. Nejdříve to bylo jen takové „ko-ko-ko…“, ale najednou se u některých obvyklá slepičí řeč změnila na mnohem hrubší a úsečnější „kvok-kvok-kvok…“. To byl začátek slepičího hnízdění.

Jak maminka říkala, slepice začaly kvokat. Vystlala voňavým senem velký nízký koš, na seno uložila mnoho čerstvých vajíček a netrvalo dlouho a s hlasitým kvokáním na ně opatrně usedla vybraná nejlepší kvočna. Z vajíček slézala jen na chvíli, aby se trochu nakrmila a napila. Neustále vajíčka hřála a povídala jim své „kvoky“. Jakmile se k ní někdo cizí přiblížil, spustila hrubým hlasem velký rámus, jen aby své kulaté poklady uchránila. Pravda, někdy jsme při hře kvočnu i schválně dráždily, ale pak nás maminka zahnala, někdy i s pořádným výpraskem.

Asi po třech týdnech nastalo něco nevídaného a krásného: Maminka mi sdělila, že se už začínají kuřátka líhnout. Jako největší důvěrnice naší kvočny, mohla opatrně vybrat z hnízda jedno vajíčko a přiložit mi je k uchu: Zřetelně jsem slyšela jemné ťukání na skořápku. Vzrušením jsem ani nedýchala, když maminka hřála vajíčko v dlani a když jsme spolu čekaly až skořápka pukne.

No, a pak se odehrálo v mém životě do té doby nejkrásnější divadlo. Moje dětské srdíčko bušilo asi tak, jako bušilo kuřátko na skořápku. Byla jsem netrpělivá a nejraději bych tu skořápku sama sloupla, abych kuřátku pomohla. Maminka mi nedovolila na skořápku sáhnout. Prý, kuřátko ťukáním na skořápku nabírá sílu, aby se pak dokázalo po vylíhnutí začít samo o sebe starat. Kdybychom mu to teď usnadnily, tak by už nikdy nedohnalo v šikovnosti a růstu ostatní slepice.

Po chvíli se z rozbité skořápky prodral nejdříve maličký zobáček, a pak celá malinkatá mokrá hlavička. Maminka kvočna mu při tom pořád tiše zpívala svoje kvoky, jakoby kuřátko vítala do života. Jen co se ze skořápky vyhouplo celé kuřátko, otřepalo se, protáhlo se a zaplácalo svými titěrnými křidýlky. Za malou chvíli jemné pápěří oschlo a kuřátko bylo celičké žluté jako takové mini-sluníčko.

V tom začala pod kvočnou  pukat i ostatní vajíčka a namísto ťukání na skořápky se z hnízda začalo ozývat mnohohlasné pípání, přerušované jen radostným a starostlivým  kvokáním maminky kvočny. Byly to nejněžnější hlásky, jaké jsem do té doby slyšela.

A pohádky je konec… Po čase kvočna vyvedla kuřátka na dvorek, naučila je hrabat, zobat, klovat, pít a drobečkové za ní poslušně cupitali. Po několika týdnech se slunečně žluťoučké pápěří změnilo na hnědé a kropenaté peří a náš dvorek zabydlely mladé, zdravé a  krásné slepice.

*****

Později jsem byla se školní exkurzí v drůbežárně. Byly tam takové velikánské  dřevěné regály s kovovými rošty, na kterých bylo volně uloženo hodně slepičích vajíček. Na vajíčka svítila ze všech stran hřejivá světla. Vypadalo to jako i každá jiná průmyslová výroba, až do chvíle, kdy se začala z vajíček líhnout kuřátka.

Jakmile jsem uslyšela mnohohlasé něžné pípání a jakmile se ti malí žluťoučcí tvorečkové začali hýbat, vzpomněla jsem si na náš dvorek, i na naši kvočnu. Vtom jsem pocítila velikánskou lítost. A ta lítost mne stále, až dosud bolí.

Nepatřím k žádnému hnutí. Nebojuji a nechodím na hlučné manifestace někoho proti někomu. Jen po celý život, až dosud  tiše hledám správný důvod, který opravňuje člověka zbavovat jiné tvory jejich přirozenosti jen proto, aby sám sebe mohl neomezeně sytit, sytit, až do prasknutí…

Snad jsme, my lidé, zatím všichni jen v jakémsi velikánském vajíčku a ťukáme na skořápku, za kterou bude teprve to správné poznání.

JUDr. Jana Lexová