Literární koutek

Jiřina Hrubá, autorský text

Chtěla bych vám vyprávět svůj příběh z dětství – o našem pejskovi a o mně. Pejsek se jmenoval Brok.

Když mi bylo asi tak 4 nebo 5 roků, byla jsem nejmladší z pěti sourozenců, ještě jsem do školy nechodila, byla jsem doma s babičkou a tatínkem. Tatínek byl vysloužilý voják z druhé světové války, byl raněný a měl důchod. Babička, jeho maminka, bydlela u nás, maminka musela pracovat i za tatínka v zemědělství v kravíně. A jelikož jsme bydleli na vesnici a ještě na konci, tak můj kamarád byl pes Brok.

Všude se mnou chodil a já si s ním hrála jako s panenkami. Boudu měl u stodoly a tam bylo naše království. Já vzala sestřičce z kočárku peřinky, ustlala jsem je Brokovi do boudy, strčila jsem ho dovnitř do boudy a sama jsem si tam vlezla za ním. Jelikož jsme se tam oba nevešli, Brok utekl a já nemohla vylézt, křičela jsem, až přišla babička a musela mne vytáhnout. Nebo jsme si hráli s Brokem, on byl táta a já máma. Vždy jsem ho pustila, jako že jde do práce, a já mu vařila. Jenomže Brok to nikdy nechtěl jíst, no kdopak by jedl blátíčko a trávu. Také jsme chodili na procházku na stráň, samozřejmě že s Brokem, ale babi ani tatínek to nevěděli! Vždy jsme se nenápadně ztratili a aby mi neutekl, tak jsem si ho přivázala kolem pasu. Často jsme museli překonat malý potůček, jenomže Brok ne a ne, přes potok nechtěl. No když už přemlouvání dlouho trvalo, tak jsem do milého Broka (mého táty) strčila. Jak chtěl přeskočit potok, nepovedlo se mu to, skočil do potoka a vzal mne sebou a já celá hop do potoka… No Brok se lekl, vyskočil z potoka a mne vytáhl. Nic se nestalo, ale oba jsme byli celí mokří. A opět jsem byla pokárána od babičky, ale já to svedla na pejska.

Další den jsme šli ven za babičkou, hráli jsme si na dvorku, ale už nás to nebavilo. Bylo horko, Brok se utekl schovat do boudy a já, že budu babičce pomáhat, že s ní budu sekat roští, dříve se s tím topilo. Babička mi nechtěla sekerku půjčit, tak jsem jí aspoň podávala roští na špalek, když mi nechtěla dát sekerku. Ale asi jsem víc překážela než pomáhala, babička se už rozzlobila a plácla mě přes zadek. Ale to neměla dělat. Brok, který do té doby poklidně ležel a pozoroval nás, vyskočil a skočil na babičku a celou sukni jí roztrhl. Babička se lekla a už na mne ani nesáhla. Když přišla maminka z kravína, běžela za ní a hned žalovala: „Libuše, podívej, co mi ten pes udělal, že jsem plácla Jiřinku přes zadek.“ Nesla v ruce sukni a hodila ji mamince na stůl. A řekla: “Buď já nebo pes!“ Maminka jí musela zástěru zašít a babičku utěšit. A babička mne už nikdy před psem Brokem neplácla.

Za rok jsem začala chodit do školy. Ta byla až na druhém konci vsi a my, prvňáčci, jsme měli od devíti. Babička byla někde v lese a tatínek ležel, byl nemocný. No a já měla jít sama do školy? Moc jsem se bála. Měla jsem už tašku na zádech, tak jsem si vzala Broka s sebou. Na návsi mne potkávali lidé a divili se, kam jdu, a já odpovídala, že přeci do školy. A proč jdeš s Brokem? No, on mě chrání. Přijdu do školy, přezuju se a jdu do třídy i s Brokem. No to bylo pozdvižení! Hned přiběhl pan učitel, co prý tam dělám se psem. Vzal Broka a Libuška, moje starší sestřička, ho musela odvést domů.

Broček byl opravdový kamarád, který mne nikdy nenechal na holičkách. A když nám umřel, tak ne jenom já plakala, ale všichni doma.